Hostitelka podcastu Michaela Rhea Křížová, sociální pracovnice a dula na konci života, si s Mirkou povídala o vzniku projektu Malovaná rakev i o širší otázce: jak může poslední rozloučení získat osobní podobu a přitom neztratit nic ze své vážnosti.
Tvoření jako návrat k sobě
Mirka se k malování vrátila v období, kdy sama procházela těžkostmi. Tvorba se pro ni stala jedním ze způsobů, jak se znovu spojit sama se sebou. Postupně začala přemýšlet, jak tuto zkušenost propojit s něčím, co může mít hlubší význam i pro ostatní. Tak vznikla myšlenka ručně malovaných rakví a uren.
Nejde přitom jen o její vlastní malbu. Projekt otevírá prostor také dalším malířkám a malířům v Česku a na Slovensku a připomíná hodnotu práce rukama — činnosti, která člověka zpomalí, soustředí a vrací k tomu podstatnému.
Poslední rozloučení je především pro blízké
Jednou z hlavních myšlenek rozhovoru je, že obřad pomáhá především rodině a blízkým. Smutek nezmizí jen proto, že do rozloučení vstoupí barva. Osobní motiv, společně namalovaný detail nebo vzkaz ale mohou vytvořit konkrétní rituál a vzpomínku, ke které se lze později vracet.
„Poslední rozloučení je hlavně pro rodinu.“
Zapojení blízkých nemusí mít jedinou podobu. Mohou zvolit motiv, doplnit malbu, napsat vzkaz nebo si společně vytvořit vlastní urnu. Mirka zároveň otevřeně říká, že česká společnost je v tomto směru teprve na začátku. Často nás stále brzdí otázka, co tomu řeknou ostatní, sousedé nebo širší rodina.
Umění může otevřít rozhovor o smrti
O smrti se ve školách ani v rodinách běžně nemluví, dokud se nás bezprostředně nedotkne. Právě obraz barevné, ručně malované rakve ale někdy stačí k první jednoduché otázce: Jak bychom si přáli, aby jednou vypadalo naše vlastní rozloučení?
Takový rozhovor podle Mirky nemusí život zatemnit. Naopak může připomenout jeho konečnost a povzbudit nás, abychom jej prožívali plněji. Stejný smysl může mít plán posledních přání, dopis nebo závěť: ulehčit jednou rodině rozhodování a současně si uvědomit, co je pro nás důležité už dnes.
Rakev i urna mají svůj smysl, i když shoří
V Česku převažuje kremace, a proto se Mirka setkává s otázkou, zda jí není líto práce vložené do rakve, která bude spálena. Její odpověď je jasná: dílo splní svůj účel právě při posledním rozloučení. Jeho hodnota neleží v tom, jak dlouho fyzicky vydrží, ale v tom, co v dané chvíli přinese lidem, kteří se loučí.
Způsob loučení patří ke kulturnímu bohatství
Na závěr Mirka připomíná, že pohřební rituály jsou součástí kultury. V různých zemích a náboženstvích vypadají jinak a z generace na generaci předáváme nejen jejich formu, ale také vztah ke smrti, paměti a společenství. I proto má smysl přemýšlet, jakou podobu loučení chceme vytvářet dnes.
Rozhovor uzavírá prosté poselství: vyslovením slova smrt neumíráme. Konec života je jeho přirozenou součástí — a otevřený, citlivý rozhovor nám může pomoci žít vědoměji.