O tom, že odcházení nemusí přijít jako blesk z čistého nebe — že má své znaky a svůj čas —, jsem mluvila s Michaelou.
Michaela je sociální pracovnice, dula na konci života a lektorka cvičení pánevního dna. Pořádá besedy „K smrti dobrý kafe“, na kterých si lidé při kávě povídají o smrti, a natáčí podcast „Od začátku do konce“, kde už jsem sama byla hostem. K těmto tématům ji dovedla smrt jednoho z nejbližších lidí. Tentokrát jsem otázky kladla já — a odpovědi mě vzaly za srdce.
Z lůna se rodíme, do lůna se vracíme
Jedna ze specializací je u Michaely práce s pánevním dnem.
„Pánevní dno máme všichni — muži, ženy, děti. A je to přesně to místečko, kde se toho tolik ukládá. Pánev je v podstatě místo, kde se ukládají všechny naše pocity, emoce a příběhy — i příběhy rodové, které si neseme v sobě od maminky, babičky, prababičky… Těhotenství a odchod jsou jako dva konce jednoho příběhu: Z lůna se rodíme a do lůna se vracíme.“
Devět měsíců před posledním vydechnutím
Nejsilnější myšlenka celého rozhovoru? Že odchod má svůj čas. „Tak jako se devět měsíců rodí život, tak se devět měsíců člověk rodí do nové etapy života,“ říká Michaela. Ke stejnému zjištění ji přivedla i kniha od Osho O životě a smrti, kterou četla v roce 2014: člověk se začne připravovat na odchod už měsíce před posledním vydechnutím. Viděla to právě při odchodu jednoho ze svých nejbližších — a vidí to u lidí, které doprovází.
Odchod podle ní začne být poznat zhruba sedm až devět měsíců předem: člověku ubývá elán, „vypíná se mu hlava“, přestává mít chuť do jídla a pití. Každý to má trochu jinak: „Někdo začne chtít rychle všechno vyřídit — najednou chce předat dokumenty, přístupy, rozdat věci, které měl rád. Někdo naopak začne být klidnější a stahuje se do sebe, mluví méně.“ Ubývá sil, člověk víc spí — nebo naopak v noci bdí. „Většinou si toho všimneme jen zpětně. Přitom když víme, že to tak může být, můžeme si toho všímat — a hlavně spolu mluvit. Nečekat na někdy.“
První poslední vydechnutí
Michaela mi vyprávěla o jedné ze svých prvních zkušeností — starším pánovi, kterého doprovázela před dvanácti, třinácti lety. Potkala ho v domově, kde tehdy pracovala. Ten den si pro něho přijela rodina. „Něco mi říkalo, že domů už to nestihnou,“ cítila Michaela, která měla zrovna službu.
Bylo to tak. Za chvilku zkolaboval na vozíku, na kterém ho převážela rodina do auta. Když ho vrátili zpět na pokoj, pak přišel ten okamžik, kdy se všechno uvolnilo. Vzal mne za ruku a řekl: „Děkuju.“ Následovalo jedno hluboké, klidné vydechnutí — „takové zvláštní, klidné“ — a tím to pro něj bylo.
Michaela pak otevřela okno a po tvářích jí tekly slzy. „Nebyly to slzy lítosti, ale slzy vděčnosti, že jsem tam mohla být. A to je pro mě smrt — oslava života a návrat do tady a teď.“ Ta zkušenost jí dala její životní zásadu, kterou si nese dál: smrt je oslavou života a návrat do přítomnosti.
Co umírající potřebují
Nejtěžší je podle Michaely, když se rodiny nedokážou domluvit nebo nerespektují přání umírajícího. „Většinou ta rodina chce zachraňovat, zachraňovat, zachraňovat — a nebere ohled na to, co vlastně ten člověk, který umírá, chce.“
A co doporučuje nám? „Aby si s ním šli sednout, vzali ho za ruku a byli s ním. Ta blízkost a dotek — to je to, co ten člověk potřebuje. A aby nečekali na někdy, protože to někdy už nemusí přijít.“ Proto má ráda rozhovorové kartičky s otázkami, které pomáhají říct, co chceme, jak chceme a co je pro nás důležité — dokud je čas.
Čeho se vlastně bojíme
Strach ze smrti je podle Michaely málokdy strach ze smrti samotné. „Většinou je to strach z bolesti, strach, že budeme sami, že tady necháme svoje blízké, že už nikdy nic nebude jako dřív.“ Když se lidí zeptá, čeho se doopravdy bojí, většinou zjistí, že to není smrt — ale to, co s ní souvisí. A s tím se dá pracovat. Třeba při kávě.
„Když o smrti mluvíme, stává se nám známou — a přestaneme se jí bát,“ říká. Proto pořádá besedy „K smrti dobrý kafe“ a podcast „Od začátku do konce“. Proto také žije svým mottem: „Ukážu ti, jak nechat zemřít vše, co už ti neslouží — a jak začít žít jinak, naplno.“
Proč o tom mluvím já
Maluju rakve — a každá rakev je taky rozhovor. O životě, který byl, o lidech, které milujeme, o barvách a květinách, které zůstanou. Rozhovor s Michaelou mi potvrdil, proč to dělám: protože o konci života se dá mluvit s láskou a bez strachu. A protože každý motiv, který maluju, je loučením, které objímá.